Leukocyty

Leukocyty neboli bílé krvinky jsou základy pro specifickou imunitní odpověď a podílejí se na správné činnosti imunitního systému. Leukocyty se dělí na mnoho druhů (makrofágy, B-lymfocyty, T-lymfocyty, monocyty, granulocyty,…), z nichž každý druh má svou specifickou funkci a společnou souhrou zajišťují komplexní imunitní obranu. Většina bílých krvinek se volně pohybuje v krevním oběhu a vykonává imunitní reakci, buď schopností fagocytózy (pohlcování částic, nejčastěji skupina leukocytů označených jako granulocyty, monocyty a makrofágy), cytotoxickou činností (zabíjením buněk, tzv. buněčná imunita zajišťovaná nejčastěji skupinou T-lymfocytů) nebo tvorbou protilátek (tzv. látková imunita, nejčastěji zajišťovaná B-lymfocyty). Leukocyty bojují proti nádorovým buňkám, virům či bakteriím, a chrání tím tělo před onemocněním. Pokud leukocyty nefungují či ztratí svoji schopnost imunity, může dojít k vážnější nemoci zvané autoimunita či imunitní nedostatečnost. Přítomnost leukocytů v moči je příznakem možného onemocnění, například zánětlivého poškození ledvin nebo močových cest. Výskyt bílých krvinek v moči tedy značí patologický jev, který je příznakem oslabeného imunitního systému. Při zvýšeném počtu leukocytů v moči lékaři běžně předepisují antibiotika, která však lidský organismus oslabují.

B a T-lymfocyty

Primární lymfatické orgány jsou místem pro vznik a dozrávání B a T-lymfocytů. B lymfocyty neboli B buňky jsou odpovědné především za tvorbu protilátek.

T-lymfocyty neboli T buňky představují druh bílých krvinek, které v době růstu okupují kostní dřeň, a poté dozrávají v brzlíku. T-lymfocyty velmi schopně regulují imunitní systém tím, že do krve vylučují tzv. cytokiny. 

Specifická a nespecifická imunita

Specifická imunita vzniká v průběhu života při setkání s cizí látkou, proti které musí imunitní systém bojovat. Při setkání s touto cizí látkou (antigenem) si imunitní systém vytvoří paměťovou stopu, která při opakovaném setkání s tímto antigenem umožní rychlejší obrannou reakci. Specifická imunita zahrnuje jak složku buněčnou (buňky zajišťující obranu), tak složku látkovou – humorální (buňky tvořící protilátky). Tyto buňky úzce spolupracují i s buňkami tzv. nespecifické imunity, která je vrozená. Buňky nespecifické imunity jsou stále přítomny v krvi, proto jsou schopny zasáhnout velmi rychle proti všem cizím částicím. Zasahují vždy stejnou silou, nevytváří si paměť. Stejně jako specifická imunita zahrnují obě složky obrany – buněčnou i humorální. Do nespecifické imunity (do buněčné složky) spadají i tzv. NK buňky (Natural Killers = přirození zabijáci), které bojují proti virům a nádorovým buňkám.

Autoimunita

Chorobný stav imunitního systému, který reaguje proti vlastním buňkám, se nazývá autoimunita. Laicky řečeno autoimunita ničí buňky nejen špatné, ale i ty dobré. Autoimunita tedy způsobuje poškození vlastního organismu, což může vyústit v řadu autoimunitních onemocnění, jako jsou celiakie (alergie na lepek), roztroušená skleróza, lupénka, Crohnova choroba, revmatoidní artritida a mnoho dalších. V těchto případech napadá imunitní systém buňky vlastního těla a tato sebedestrukce vyvolává široké spektrum potíží.

Oslabený imunitní systém, který vede k častější nemocnosti a delšímu uzdravování, rovněž zvyšuje riziko vzniku nádorových onemocnění. Imunodeficit může být ve vzácných případech vrozený, častěji je ale získaný následkem nemoci či nezdravého životního stylu.

Poruchy imunitního systému (anomálie)

Kromě zvýšené náchylnosti k virovým nemocem souvisí porucha imunitního systému s řadou dalších chorob.

Porucha imunity vzniká při různých alergických reakcích/alergiích, které mohou vyvolat tzv. alergeny. Přecitlivělost na neškodné látky se projevuje typickými příznaky v podobě zarudnutí, otoků, kýchání, zvracení, průjmu či kopřivky. V extrémním případě může alergická reakce vyvolat anafylaktický šok (celkový kolaps) nebo dušení na základě otoku průdušek (bronchoskopie). Jakékoli alergické příznaky by měly být důvodem k posílení imunitního systému. 

AIDS je onemocnění virem HIV, který zapříčiňuje poškození imunitního systému. Z anglické zkratky je tato smrtelná nemoc přeložena jako syndrom získaného selhání imunity. Ačkoli je AIDS nevyléčitelná nemoc, infikovaní virem HIV jsou odkázáni na celoživotní braní léků.

Jednou z hlavních činností imunitního systému je hubení škodlivých buněk, které mohou vyvolat nádorové onemocnění. Pokud imunitní systém nesplní obrannou funkci, nádorové buňky se rozmnoží, a vzniká rakovina v závislosti na buněčném typu. Jestliže není zastaveno další množení škodlivých buněk, dojde k metastázi, kdy buňky napadnou další části těla. Zastavení šíření škodlivých buněk lze vyvolat posílením imunitního systému.